O mne:)

<script type=text/javascript> //


Musíme si pomáhat
Nikoho měnit nechcete? Partnera milujete v celé jeho kráse? Stále ještě můžete milovat příliš. Možná jste totiž vztahem posedlá. Devětadvacetiletá zdravotní sestra Andrea se tak soustředila na svého přítele, že se sama sotva držela nad vodou. Zatímco on rozkvétal, ona uvadala. "V nemocnici jsem se seznámila s krásným mužem. Sužovala ho vážná, nevyléčitelná, i když ne smrtelná nemoc. Po chvilce jsme spolu začali chodit, zanedlouho žít. Pro mě to znamenalo radikální změnu života ze dne na den. Starost o domácnost, vaření jídla podle přísné diety, k tomu náročné zaměstnání. Nevadilo mi to," vypráví Andrea. "Snažila jsem se o to, aby Honza pociťoval svoji chorobu co nejméně a nebral moc léků. Dala jsem do péče o něho všechno a i přes obrovské vyčerpání jsem se cítila naprosto šťastně. Přátelé, které už jsem znala jen po telefonu, nechápali, jak můžu ten zápřah zvládnout. Bylo mi nad slunce jasné, proč to dělám a co očekávám. Sladkou odměnou za mé úsilí mi bylo, že se Honza mohl vrátit ke sportu, kterým si dříve vydělával. Našel v něm jistotu, získal zpět sebevědomí a klid. Následovalo nádherné období. Jezdili jsme na výlety, chodili do kina, do divadla, sportovat, bavit se. Jeho nemoc jakoby usnula. Vznášela jsem se na růžovém obláčku. Silvestr. Honza mi oznámil, že mě opouští. Náš život mu připadá monotónní, bez vývoje. Někde ho čeká někdo lepší, než jsem já. Nevěřila jsem vlastním uším. Všechno, co jsem tolik let budovala, se zhroutilo jako domeček z karet." Láska a blaho jejího přítele se pro Andreu staly drogou, vybudovala si závislost na sebeobětování a starosti o partnera. Možná vám připadá divné přirovnávat samaritánský vztah k mužům k závislosti na drogách. V důsledku je to ale podobné. Dokud žena závislá na lásce stejně jako narkoman nepřipustí svůj problém, nemá šanci se vyléčit a žít normální život. Jestliže i vy patříte mezi ženy, které do roztrhání těla pečují o svého drahého, pak zřejmě potřebujete dlouhodobě zakoušet pocit nadřazenosti, který vám poskytuje nevděčná role zachránkyně. Často se snažíte někoho vytáhnout ze dna. Lákají vás alkoholici, narkomani, workoholici, psychicky nemocní nebo těžce postižení jedinci. Ti totiž vypadají, že vaši pomoc potřebují, a vy snadno uvěříte, že to tak skutečně je. Cítíte se jako Matka Tereza. Věříte, že muž, kterého jste si vyhlédla, by bez vaší pomoci sotva přežil. Zdánlivě nežádáte nic nazpět, ale v hloubi duše doufáte, že díky svým obětem máte předplacenou vstupenku do citového nebe. Terapeutka Robin Norwoodová vysvětluje, proč to děláte: "Pokud jste byly nějakým mužem přímo posedlé, možná jste vytušily, že kořenem vaší posedlosti není láska, ale strach. My, které jsme posedlé láskou, zakoušíme spoustu strachu – bojíme se, že zůstaneme samy, že nás nikdo nebude mít rád, že nemáme žádnou cenu, mučíme se obavami, aby nás partner nezanedbával, neopustil, nezničil. Nabízíme svou lásku v zoufalé naději, že muž, kterým jsme posedlé, nás této úzkosti zbaví. Namísto toho se strach a posedlost prohlubují, až je náš život určován jediným motivem: dáváme lásku, abychom ji dostaly zpátky. A protože nám tato strategie nevychází, snažíme se o to víc, milujeme jako o život. Milujeme příliš." Na svou posedlost můžete v důsledku psychického stresu umřít. Nebo vás váš "pacient" opustí, až se mu udělá lépe, stejně jako Andreu. Nenabádáme vás, abyste se ve vztazích chovala čistě sobecky. Všechno má ale své meze. Přinést nemocné babičce nákup je úplně v pořádku, uvařit partnerovi oblíbené jídlo také, vyslechnout nešťastnou kamarádku je snad povinnost. Snad už sama cítíte hranici mezi zdravou a destruktivní pomocí. Zamilovanost je kouzelná, ale láska by se nikdy neměla stát vaší jedinou životní náplní. Když žijete jen pro jednu věc (jakoukoli), stáváte se na ní automaticky závislá, protože kdyby najednou zmizela, nezůstalo by už nic, na čem vám záleží.
Jako všestranné osobnosti se vám bude žít lépe a lidé vás budou mít raději.